Co dělat v případě dopravní nehody za hranicemi?


Na cestách se bojíte přepadení, nemocí, hadů, atentátů… Prostě exotických a výjimečných nebezpečí. Skutečné nástrahy přitom mohou být mnohem banálnější. Ve třetím světě sedí za volanty aut a autobusů často šílenci. Jediný dopravní předpis, který tam ale na silnici platí, je zákon silnějšího. Protijedoucí řidiči zkouší, kdo z nich dvou nevydrží s nervy a uhne dřív, navzájem se vytlačují ze silnice, závodí

Hornets

Na cestopisy-online.cz se dočtete svědectví Čestmíra: „V Pákistánu se dobrý řidič pozná ne podle toho, jak jede, ale jak troubí. Každý autobus má totiž několikatónový klakson, na který se neustále troubí. Představte si situaci: tma, kravál, ve vozidle řev, smrad, permanentně vřeštící klakson a hic… Koukáte se dopředu a vidíte protijedoucí náklaďák. Blíží se, váš autobus k němu a vy pozorujete, že jede přímo proti vám. Vzdálenost se zkracuje, ovšem nikdo nezpomaluje! Sto metrů… Klakson už řve nepřetržitě. Osmdesát metrů… Blikání světel a klakson náklaďáku je nesnesitelný. Padesát metrů, tak už snad… Třicet… deset… pět! Nakonec se oba vozy vyhnou na centimetry těsně!”

Šťastnou cestu, dnes řídí řidič sjetý ritalinem

Čím blíž jsme hlavnímu městu, tím víc je kolem nás kamionů. Někdy kolem půlnoci si uvědomím, že tenhle provoz není normální. Je to jak závod o přežití – auta nalepená jedno na druhé a zfetovaní řidiči se předjíždějí i na místech, kde to z hlediska zdravého rozumu nejde. V počítačové hře by to byla efektní scéna, ale když takhle jedete stokilometrovou rychlostí a nepřipoutaní (protože tu jaksi nejsou pásy), a když jste si navíc vědomi toho, kolik je u krajnice pomníčků, příjemně se necítíte…“

hezky most

Šťastnou cestu, dnes řídí řidič sjetý ritalinem

Čím blíž jsme hlavnímu městu, tím víc je kolem nás kamionů. Někdy kolem půlnoci si uvědomím, že tenhle provoz není normální. Je to jak závod o přežití – auta nalepená jedno na druhé a zfetovaní řidiči se předjíždějí i na místech, kde to z hlediska zdravého rozumu nejde. V počítačové hře by to byla efektní scéna, ale když takhle jedete stokilometrovou rychlostí a nepřipoutaní (protože tu jaksi nejsou pásy), a když jste si navíc vědomi toho, kolik je u krajnice pomníčků, příjemně se necítíte…“

Děj se vůle Alláhova!

V Mexiku jsou řidiči fatalisté, stejně jako v Asii. Tam věří, že případnou havárii stejně neovlivní. K čemu nějaké bezpečnostní pásy, airbagy, dopravní předpisy nebo povinné ručení? Vše je předem předurčeno dobrou nebo špatnou karmou, případně je pozemský osud řidiče a cestujících v rukou vyšší moci (muslimské „Inšalláh!“, tedy „Dá-li Bůh“ nebo také „Děj se vůle Alláhova“). Pokud se stane nehoda, nemůže za ni riskantní jízda ani špatný technický stav vozidla, ale něco (nebo někdo) nad námi. Takže se řidiči buď nabourají, i kdyby nakrásně dodržovali všechny předpisy a jeli pomalu, anebo se jim nic nestane, i když se budou třeba řítit nocí bez světel, na mol opilí a se zavřenýma očima. Na tomto fatalismu nic nezmění ani vtipně výstražné a v angličtině často rýmované nápisy kolem asijských silnic typu „Nedaruj krev na silnici, ale do krevní banky“, „Arrive in peace, not pieces“, „No race, no rally, enjoy the beauty of the valley“ nebo „If you drink bourbon, you’ll lose your turban“.

Hipíci
Rodinka

Je lepší být nahoře

Je lepNa cestách se proto často ocitnete v autobuse řízeném sebevražedným maniakem, který vás zřejmě chce vzít s sebou do nebe. Ostatním cestujícím jeho děsivý styl řízení nevadí, protože se na svět v důsledku své víry dívají stejně jako šílenec za volantem. Pokud se vám to nelíbí, počkejte si na další autobus… Anebo aspoň cestujte ve střešní zahrádce na zavazadla. V řadě zemí to nejen jde, ale je to i hojně využíváno domorodci, protože autobusy bývají přeplněné. Když se pak blíží havárie, aspoň máte šanci sesk

Share this article: